Široce chápané ovlivňování stavu jazyka odbornou autoritou, tj. ochrana jazyka, péče o jazyk, ↗kultivování jazyka, teoretické zásahy do jazyka (intervence do jazyka). Praktickým nástrojem institucionální r.j. je především ↗kodifikace. R.j. je zpravidla spjata s útvarovým přístupem k jaz.; regulovanými útvary jsou celonárodně rozšířené spisovné jaz., např. ↗spisovná čeština, neregulovanými útvary jsou ↗dialekty.

Principy r.j. se historicky mění, důležitými faktory jsou proměny kontextu společenského i lingvistického. Regulace spis. češtiny měla až do 20. let 20. stol. motivaci především hodnotovou, v některých dobách více, v jiných méně byla doprovázena pocitem ohrožení jaz.; v č. společnosti dlouhodobě převládal pozitivní vztah k národu a k jaz. jako jedné z jistot národní existence. Konkrétnější motivace byla do značné míry spjata i s imponujícím principem řádu, který se v jaz. historicky vytvořil.

Potřeba r.j. byla v č. prostředí dlouhodobě považována za samozřejmou, cílem byla ochrana č. (před cizími vlivy i před ↗neologismy), uchování č. jako kulturní hodnoty, podpora její kulturotvorné funkce, uchování řádu v jaz., jeho stálé zdokonalování (kultivování); viz ↗purismus, ↗jazyková správnost. Promyšlený soubor zásad ovlivňování jaz. praxe přinesla na přelomu 20. a 30. let v novém společenském kontextu ↗Pražská škola (viz ↗teorie spisovného jazyka); v tehdejší ČSR spis. čeština již nebyla jaz. ohroženým, naopak její prestiž byla posílena, rozšířilo se spektrum jejích funkcí. Motivací pro r.j. se nově stala funkčnost: spis. češtinu je třeba regulovat proto, aby co nejlépe sloužila vyjadřovacím potřebám mluvčích. Vágně chápaný princip řádu v jaz. byl v novém lingvistickém kontextu funkčního strukturalismu formulován jako systémovost. I v teorii spis.jaz. se však r.j. považovala za nezbytnou, ba samozřejmou; otázka nestála, jestli spis. češtinu regulovat, ale jak, podle jakých kritérií; na hodnotě ztratil pojem jazyková správnost, centrálním pojmem r.j. se stala spisovná norma jako střední člen triády ↗úzus – ↗norma – ↗kodifikace; viz ↗jazyková norma.

Diskuse o motivaci, potřebnosti a míře r.j. (uplatňování zásad ↗teorie spisovného jazyka) se v č. lingvistickém prostředí vedou od 60. let 20. stol., na intenzitě nabraly po r. 1990; přehledně viz ✍Nebeská (1996), ✍Cvrček (2006), ✍Gladkova (2011). Podle některých bohemistů regulace č. není nutná, není k ní žádná motivace, jaz. má být ponechán přirozenému vývoji, nikdo není oprávněn do něj zasahovat (P. Sgall, F. Čermák, Z. Starý, krajně liberální stanovisko úplného odmítání jeho regulace zastává V. Cvrček). Takto úzké chápání omezuje r.j. na kodifikační změny. Opačná strana názorového spektra akcentuje kulturotvornou funkci jaz., vůli některých mluvčích zvyšovat kulturu vyjadřování i potřebné rozšiřování výrazových možností jaz., např. ✍Adam (2007), ✍Adam (2009), ✍Beneš & Prošek (2011), ✍Homoláč & Mrázková (2011). R.j. se řadí i do širších kontextů: ✍Kořenský (2007), ✍Kořenský (2011) a jinde k problému přistupuje v souvislosti s hodnocením č. dějin, ✍Nekvapil (2006) řadí č. pojetí r.j. do kontextu současných sociolingvistických teorií jaz. politiky a jaz. plánování, ✍Dovalil (2001), ✍Dovalil (2006) vnáší do diskuse přístupy německé sociolingvistiky, zejména poznatky o silách, které se na regulaci podílejí.

V některých zemích reguluje užívání jaz. jazykový zákon; v Československé republice platil jaz. zákon 122/1920; ČR jazykový zákon nemá, na Slovensku byl přijat zákon o státním jaz. 270/1995 (✍Stich, 2004:296).